Když někdo hledá tvrdé důkazy pro biodynamickou bodypsychoterapii v práci s traumatem, narazí na realitu současného výzkumu. Přímých randomizovaných kontrolovaných studií (RCT) specificky na biodynamiku je málo. Nejpoctivější přístup je proto ukázat nejbližší příbuznou evidenci a zároveň jasně a kriticky říct, co z ní lze přenést a co ne.

Podívejme se na dvě randomizované studie metody Somatic Experiencing (SE), která sdílí s biodynamikou klíčové principy práce s tělem a regulací nervového systému. Jedna studie vychází pozitivně, druhá nikoliv. Právě tento kontrast je pro budování důvěry cenný, protože ukazuje, že se nebojíme podívat na data komplexně a nevybíráme si jen líbivé výsledky.

Studie 1: Pozitivní výsledky u PTSD, ale s limitem kontroly

První studie (Brom a kol., 2017) testovala Somatic Experiencing u lidí splňujících kritéria pro posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD). Účastníci byli náhodně rozděleni do skupiny, která absolvovala 15 týdenních sezení SE, a do kontrolní skupiny na čekací listině.

SE je koncipováno jako „bottom-up“ přístup. Místo primárně kognitivní práce se zaměřuje na interocepci (vnímání vnitřních tělesných stavů) a postupnou regulaci aktivace. Cílem není „přepsat vzpomínku“, ale snížit autonomní reaktivitu a obnovit pocit kontroly nad vlastními tělesnými reakcemi.

Studie hlásí významné zlepšení symptomů PTSD i deprese s velkými efektovými velikostmi. Je však fér zmínit klíčový metodologický limit. Kontrolní skupina byla na čekací listině, což znamená, že nedostávala žádnou aktivní péči. To zvyšuje riziko, že část efektu v intervenční skupině tvoří očekávání, pozornost terapeutů a prostý fakt, že člověk na své problémy není sám – efekty, které aktivní kontrola často dokáže zmenšit.

Co to znamená pro praxi? Existuje RCT evidence, že tělesně orientovaný přístup typu SE může u PTSD snížit symptomy. Nelze z toho však automaticky udělat tvrzení, že biodynamika má naprosto stejný účinek. Je to však vysoce relevantní „důkazní sousedství“ pro práci, která cílí na regulaci autonomního systému a interocepci.

Studie 2: Když aktivní kontrola „vynuluje“ efekt

Druhá studie (Andersen a kol., 2020) testovala SE v „tvrdším“ srovnání. Pacienti s chronickou bolestí zad a komorbidními posttraumatickými symptomy byli rozděleni do dvou skupin. Obě dostaly standardní fyzioterapii, přičemž jedna skupina navíc absolvovala až 12 sezení SE. Pokud má SE přidanou hodnotu, měla by se ukázat nad rámec samotné fyzioterapie.

Výsledek byl jasný. Nebyly nalezeny významné rozdíly mezi skupinami na žádném sledovaném výstupu (disabilita, bolest, úzkost, deprese) v žádném časovém bodě.

Co to znamená pro praxi? Toto je přesně ten typ studie, který chrání před nekritickým přeháněním. SE není univerzální zázračný přídavek, který vždy zlepší výsledek nad rámec jiné aktivní péče. V praxi to podporuje přístup založený na pečlivé indikaci. Tělesně orientovaná práce má smysl tam, kde pro ni existuje důvod (např. výrazná autonomní dysregulace, disociace, tělesná hypervigilance), a její efekt je nutné u konkrétního člověka průběžně vyhodnocovat.

Teorie jako rámec, nikoli důkaz

Je také důležité rozlišovat mezi teoretickými modely a důkazy o účinnosti. Práce Petera Levina (zakladatele SE) nebo Stephena Porgese (autora polyvagální teorie) poskytují cenné mechanistické rámce pro pochopení toho, jak může práce s tělem, interocepcí a regulací autonomního systému pomoci při traumatu. Tyto teorie však samy o sobě nejsou RCT důkazy účinnosti žádné konkrétní metody. Navíc i polyvagální teorie má své výrazné odborné kritiky, proto je lepší ji vnímat jako užitečný pracovní model, nikoli jako definitivní fyziologický zákon.

Závěr pro rozhodování založené na datech

Pokud chcete rozhodnutí založené na datech, férové shrnutí je následující. Existují RCT důkazy, že tělesně orientovaný přístup může u PTSD zlepšit symptomy, ale výsledky nejsou konzistentní napříč různými populacemi a typy kontrolních skupin.

Nelze tvrdit, že biodynamika má stejné výsledky jako SE, ani nelze na základě těchto studií tvrdit kauzální vliv na biomarkery jako HRV nebo kortizol, protože tyto studie měřily primárně symptomy.

Nejrozumnější praxí je proto přístup „měřeného pilotu“. Definujte si s terapeutem jasné cílové výstupy (např. kvalita spánku, míra reaktivity, subjektivní distres, schopnost zastavit ruminaci, případně trend HRV) a po určitém počtu sezení (např. 6–8) společně vyhodnoťte, zda dochází k žádoucí změně trendu.

Použité zdroje a odborná literatura:

  • Andersen, T. E., et al. (2020). Somatic Experiencing® for patients with low back pain and comorbid posttraumatic stress symptoms – a randomised controlled trial. European Journal of Psychotraumatology. DOI: 10.1080/20008198.2020.1797306
  • Brom, D., et al. (2017). Somatic Experiencing for Posttraumatic Stress Disorder: A Randomized Controlled Outcome Study. Journal of Traumatic Stress, 30(3), 304–312.
  • Grossman, P. (2023). Fundamental challenges and likely refutations of the five basic premises of the polyvagal theory. Biological Psychology, 180, 108589.
  • Payne, P., Levine, P. A., & Crane-Godreau, M. A. (2015). Somatic experiencing: using interoception and proprioception as core elements of trauma therapy. Frontiers in Psychology, 6, 93.
  • Porges, S. W. (2009). The polyvagal theory: New insights into adaptive reactions of the autonomic nervous system. Cleveland Clinic Journal of Medicine, 76(Suppl 2), S86–S90.