Když se bavíme o důkazech v psychoterapii, často narážíme na problém „laboratorního jednorožce“. Máme studie, které skvěle fungují v přísně kontrolovaných podmínkách na univerzitách, ale běžná praxe vypadá jinak. Klienti mají komplexnější potíže, terapie trvá různě dlouho a používají se kombinace metod. Pro pragmatika je tedy zásadní otázka: Jaké výsledky má bodypsychoterapie v běžném ambulantním provozu, když ji vytáhneme z laboratoře do reálného světa?

Odpověď nabízí často citovaná naturalistická studie, která byla iniciována a zaštítěna Evropskou asociací pro bodypsychoterapii (European Association for Body Psychotherapy, EABP). Tato práce nesledovala jednu izolovanou techniku, ale to, co se děje, když lidé v Německu a Švýcarsku docházejí na bodypsychoterapii do běžných institutů. Je důležité zmínit, že klienti v této studii byli demograficky a mírou svých potíží srovnatelní s běžnými pacienty v ambulantní psychoterapeutické péči, nešlo tedy o žádnou výběrovou skupinu „wellness nadšenců“.

Výzkumníci použili standardní nástroje pro měření deprese (BDI), úzkosti (BAI), celkového spektra symptomů (SCL-90-R) a interpersonálních obtíží (IIP-D). Měřili stav klientů na začátku, po šesti měsících a na konci terapie, přičemž u části z nich proběhlo ještě sledování rok po ukončení. Tento design, zvaný prospektivní naturalistická studie, je silný v popisu reality, i když slabší v dokazování čisté příčiny, protože mu chybí kontrolní skupina, která by terapii nedostávala.

Výsledky po půl roce a v dlouhodobém horizontu

Výsledky z reálné praxe jsou povzbudivé. Po šesti měsících autoři reportovali u sledovaných klientů statisticky významné zlepšení. V řeči statistiky šlo o malé až střední efekty v rámci stejné skupiny osob. Lidsky řečeno: v reálných podmínkách se skupina klientů po půl roce posunula měřitelným směrem k lepšímu.

Na konci terapie (maximálně po dvou letech) byly tyto efekty ještě výraznější a data z ročního sledování po ukončení naznačují, že dosažené zlepšení zůstalo stabilní. To je klíčové u chronického přetížení, kde nejde jen o dočasnou úlevu, ale o trvalejší stabilizaci systému.

Kritický pohled na data: Co studie neříká

Pro skeptického analytika je však férové přiznat limity těchto dat. Jelikož studie neměla kontrolní skupinu, nevíme přesně, jak velkou část změny tvoří spontánní zlepšení, které by nastalo i bez terapie (tzv. regresní efekt).

Další významnou brzdou v interpretaci je poměrně velký úbytek účastníků v průběhu času. Z původních 342 klientů dodalo data po šesti měsících 253 a v ročním sledování po ukončení jen 42. To může výsledky zkreslovat směrem k lepšímu, protože lidé, kterým terapie nepomáhá, častěji ze studií odcházejí a data nedodají.

Spojení s mechanismy regulace

Tato studie zaštítěná EABP není nezvratným důkazem účinnosti jedné konkrétní metody, jako je biodynamika. Je však silným důkazem relevance celého pole bodypsychoterapie. Ukazuje, že v rutinní praxi dochází u klientů k měřitelným pozitivním změnám na standardních psychologických škálách.

Mechanisticky tyto změny dávají smysl v kontextu moderních teorií regulace, jako je polyvagální teorie Stephena Porgese nebo přístupy Petera Levina. Ty popisují, jak práce s tělesnými signály (interocepce) a stabilizace autonomního nervového systému může vést ke snížení symptomů úzkosti a deprese, které studie měřila. Pokud však hledáte tvrdá data o biomarkerech, jako je změna HRV nebo hladiny kortizolu, tato konkrétní studie je neposkytuje a je potřeba je měřit v praxi individuálně.

Použité zdroje a odborná literatura:

  • Koemeda-Lutz, M., Kaschke, M., Revenstorf, D., Scherrmann, T., Weiss, H., & Soeder, U. (2006). Evaluation of the effectiveness of body-psychotherapy in out-patient settings (EEBP). Psychotherapie Psychosomatik Medizinische Psychologie, 56(12), 480–487.
  • Payne, P., Levine, P. A., & Crane-Godreau, M. A. (2015). Somatic experiencing: using interoception and proprioception as core elements of trauma therapy. Frontiers in Psychology, 6, 93.
  • Porges, S. W. (2009). The polyvagal theory: New insights into adaptive reactions of the autonomic nervous system. Cleveland Clinic Journal of Medicine, 76(Suppl 2), S86–S90.