Mnohdy pociťujeme chronické napětí nebo únavu, přestože klinická vyšetření neukazují žádný organický nález. Tento text vysvětluje, jak nezpracovaná stresová reakce zůstává uložena v tkáních a jak k jejímu uvolnění přistupuje somatická práce založená na neurobiologii.

Možná to znáte z vlastní zkušenosti. Třímáte v ruce výsledky vyšetření, které potvrzují, že jste naprosto v pořádku, ale vaše tělo vysílá opačný signál v podobě staženého hrdla, sevřených čelistí nebo neustálého vnitřního tlaku. Tento rozpor mezi objektivním zdravím a subjektivním utrpením je ústředním tématem oboru, kterým je psychosomatika. Nejde o to, že by si člověk potíže vymýšlel, ale o stav, kdy fyziologie reaguje na psychické podněty dříve, než se stihnou projevit jako viditelná nemoc.

Psychosomatika je vědní disciplína zkoumající vzájemné vztahy mezi psychickými procesy a tělesnými funkcemi, kde tělo a mysl tvoří neoddělitelný, vzájemně se ovlivňující celek.

Naše tělo je evolučně vybaveno mechanismy pro přežití, které reagují na hrozbu okamžitou mobilizací. Gerda Boyesen, zakladatelka biodynamické psychoterapie, popsala tento proces jako vazomotorický cyklus, který má fázi nabití a následného vybití. Problém moderního člověka spočívá v tom, že v sociálních situacích, jako je konflikt s nadřízeným, nemůžeme využít přirozený útok nebo útěk. Tato nevybitá aktivace pak v organismu zůstává a vytváří to, co Wilhelm Reich nazval svalový krunýř, tedy chronické napětí, které chrání před emocemi, ale zároveň odčerpává vitalitu.

Mechanismus účinku na nervový systém

Klíčem k pochopení těchto stavů je autonomní nervový systém, který pracuje nezávisle na naší vůli. Pokud jsme vystaveni stresu, aktivuje se sympatikus, který připravuje svaly na akci, zvyšuje srdeční tep a vyplavuje adrenalin. V ideálním případě by po odeznění stresu měl nastoupit parasympaticus, konkrétně jeho ventrální větev, kterou popisuje Stephen Porges v rámci své polyvagální teorie. Tato větev bloudivého nervu má na starosti zklidnění, trávení a pocit bezpečí. Pokud však cyklus není dokončen, tělo zůstává v permanentní pohotovosti, což vede k somatizaci stresu a pocitu vyhoření, o kterém ve svých pracích často píše Gabor Maté.

Současný výzkum, který reprezentuje například Peter Levine nebo Bessel van der Kolk, potvrzuje, že tělo si pamatuje prožitky, které mysl vytěsnila. Cesta k úlevě nevede skrze pouhé racionální pochopení problému, ale přes obnovu kontaktu s vlastním prožíváním skrze interocepci. Tím, že v bezpečném rámci somatické práce dovolíme systému dokončit stresové reakce, obnovujeme jeho přirozenou schopnost samoregulace a integrace. Tato práce nevyžaduje diagnózu, ale ochotu naslouchat signálům, které nám tělo skrze nepohodlí vysílá.