Tento článek osvětluje evoluční základy naší stresové reakce a vysvětluje, proč se moderní psychická zátěž propisuje do fyzického těla jako chronické napětí. Dozvíte se, jak nedokončený cyklus přežití ovlivňuje vaši schopnost relaxace skrze principy neurobiologie a polyvagální teorie.
Svalový krunýř je chronické stažení svalových skupin, které vzniká jako nevědomá obrana organismu proti zaplavení emocemi a nezpracovaným stresovým podnětům.
Znáte ten pocit, kdy po náročném dni v kanceláři cítíte ztuhlá ramena a čelisti, i když jste celý den pouze seděli u počítače? Vaše tělo se totiž z biologického hlediska nachází v džungli. Přestože moderní svět přináší jiné typy hrozeb než naši předkové, naše fyziologie stále používá stejné programy pro přežití. Každý nepříjemný e-mail nebo konflikt s kolegou spouští kaskádu procesů zaměřených na zachování života jedince.
Evolučně jsme nastaveni na dvě základní odpovědi na ohrožení, kterými jsou útok nebo útěk. Jakmile naše smysly zaznamenají signál nebezpečí, nervová soustava okamžitě mobilizuje veškerou dostupnou energii. Problém nastává v momentě, kdy tuto energii nemůžeme vybít fyzickou akcí. V sociálně přijatelném prostředí kanceláře nemůžete na šéfa zaútočit ani z místnosti utéct, a tak nahromaděné napětí zůstává uzamčeno ve vašich tkáních.
Mechanismus účinku na nervový systém
Odpověď na stres řídí autonomní nervový systém, konkrétně jeho dvě větve, které fungují v neustálé dynamice. Sympatikus funguje jako plyn, aktivuje se pomocí adrenalinu, rozbuší srdce a připraví svaly k akci, což Gerda Boyesen označovala jako červenou energii. Proti němu stojí parasympatikus, reprezentovaný především skrze bloudivý nerv, který má za úkol organismus zklidnit, podpořit trávení a obnovit rovnováhu skrze takzvanou modrou energii.
Pokud nedojde k bezpečnému doznění stresové reakce a vybití energie, tělo uvízne v neúplném cyklu. Gerda Boyesen tento proces popsala jako vazomotorický cyklus, který u moderního člověka často zůstává v polovině. Výsledkem je stav, kdy se cítíte unavení, ale přesto nemůžete vypnout hlavu ani uvolnit tělo. Neodžitá emoce se pak somatizuje do podoby fyzického diskomfortu, což je základním principem, který zkoumá psychosomatika.
Současní odborníci jako Peter Levine nebo Bessel van der Kolk zdůrazňují, že tělo si tyto nedokončené reakce pamatuje. Tato tělesná paměť tvoří základ pro chronické potíže, které nevykazují organickou příčinu. Stephen Porges a jeho polyvagální teorie navíc vysvětlují, že pocit bezpečí není věcí rozhodnutí, ale stavem nervové soustavy. Abychom se zbavili napětí, musíme tělu skrze interocepci vyslat signál, že nebezpečí pominulo.
Klíčem k úlevě není potlačení symptomů, ale regulace, tedy schopnost nervového systému pružně přecházet mezi stavy aktivace a klidu. Dan Siegel v této souvislosti hovoří o konceptu okno tolerance, ve kterém jsme schopni integrovat své prožitky bez toho, abychom byli zahlceni nebo naopak odpojeni. Somatická práce pomáhá tyto staré evoluční programy dokončit a obnovit tak přirozený tok vitality v těle.
